Založit webové stránky nebo eShop

ČLÁNKY

Ahoj jsem slečna Evička a chtěla bych se s Vámi podělit o svůj dosavadní život.

Narodila jsem se mojí mamince Bissince před 13 měsíci, tatínka jsem bohužel nepoznala, protože s námi nebydlel. Moje maminka mě naučila všechny životně důležité věci, naučila mně jíst, učila mně čistotě a když jsem povyrostla, tak mně učila jak se mám bránit proti sourozencům, jak říci že se mi chce ven, naučila mně štěkat a že mám takového divného psa, který má jenom dvě nohy a místo krásného psího povídání vydává nějaké divné zvuky, poslouchat. Žila jsem si krásný psí život s maminkou, babičkou a tetou a spoustou dalších psích kamarádů. Ale jednoho dne ten divná dvounohý, kterému se říká člověk, to mi vysvětlila maminka, nás všechny dal do nějaké věci, která jezdí a odvezl nás na návštěvu. Tam to bylo fajn. Byli tam také pejsci a vonělo to tam pejskama, kočičkama a ještě nějakýma divnýma vůněma, řádili jsme tam celé odpoledne. Byl tam dvounohý tvor, ale byl jiný než ten co s námi bydlel, moje maminka mi vysvětlila že to je člověčí holka, ta mně pořád chovala a říkala mi že jsem krásná a že mně chce. Já jsem nevěděla co to povídá, to jsem pochopila až později, když odešla moje maminka a všichni ostatní pejsci se kterými jsme dosud bydlela. Nejdřív mi bylo moc smutno, ale pak jsem dostala dobrou baštu a spala jsem ve strašně velikém psím pelíšku. Ráno jsem hledala maminku, ale ta dvounohá holka si se mnou celý den povídala a hrála a pořád mi dávala baštu a mně se to docela líbilo. Taky jsem si pohrála s psíma holkama a prohnala kočky, ale to se dvounohá holka zlobila, že se kočkám musím vyhýbat, aby mi neublížily. Mně, no co si o mně myslela, že si nechám ubližovat od nějaké kočky .

Pomaloučku jsem začínala chápat co se se mnou dělo. Přišla jsem na to, že mám novou paničku a páníčka a vůbec celou rodinu, spoustu zvířátek a to jsem ještě netušila, že se v téhle lidské smečce nebudu nudit. Pořád jsem byla s paničkou, která mně učila, že se nemám ničeho bát, učila mně jezdit v takové plechové krabici, které se říká auto a taky mi dávala na krk takovou věc o které říkala, že je to obojek a že bez něj nesmím na ulici. Taky mně učila, že se jmenuji Evička a že když mně volá jménem, tak že musím přijít. Snažila jsem se jí vyhovět, ale jenom když měla nějaké dobroty.Když už jsem musela poslouchat, tak zadarmo to nebylo. Nebyla dobrůtka, neposlouchala jsem.Mělo to své výhody, když jsme někam jeli autem a to bylo dost často, nikdy mně nenechala samotnou, všude jsem s ní chodila a to se mi moc líbilo. Občas jsem dostala i nějakou dobrůtku v obchodě na nákupech. Cizí lidé mně lichotili jak jsem krásná a roztomilá a moje panička jim dovolovala mně hladit a někdy si směli i pochovat. Tak mám cizí lidi moc ráda, vždyť ona je s nimi legrace. Nejdřív mně panička dávala do proutěného košíčku, ale pak začala zima a pod teplou bundou u paničky to bylo nejlepší. Nechtěla jsem běhat na té ošklivé studené zemi, byla špinavá a hlavně ohavně studená a já chtěla být v teple. Tak jsem se pořád nosila v teplíčku, ale najednou už panička tu bundu neměla a taky začalo hřát sluníčko a já jsem chtěla poznávat nové věci. Tak mi dala panička obojek a vodítko a začali jsme chodit ven. Nejdřív kolem domu a potom i na výlety a taky jsme jezdili za velkýma pejskama.

Pak najednou začala panička vymýšlet divné věci, pořád mi koukala do pusy a vždycky říkala že jí mám ukázat zoubky. Tedy nevím co jí je do mých zoubků, ale aby neřekla tak jsem jí je začala ukazovat, ale naotravovala se, každý den je chtěla vidět. Ale to nebylo všechno, dřív mi nadávala když jsem jenom chtěla koukat na stůl a najednou mně na něj začala dávat a povídala něco o výstavě. To jsem nechápala,pak mi začala rovnat nohy a zvedat hlavu a pořád dokola povídala výstava. Když už mi došla trpělivost, tak jsem jí nechala, ať si se mnou dělá co chce. Tak mně naučila, že si mám nechat prohlídnout zoubky a taky, že se mám nechat postavit na stole. Jo taky mně pořád vážila, prý abych na nějaké bonitaci neudělala ostudu. No to si dovolila hodně, já a ostudu. Když už jsem tohle všechno uměla, tak mi dala místo mého obojku nějakou šňůrku na krk a učila mně na ní chodit. A pořád se jí to nelíbilo, prý že na mě nic nevidí a tak musel páníček se mnou chodit a panička ho komandovala, jak mně má vodit. Pak mně vodila sama, ale lidi ta si vymýšlela. Nejdřív jsme chodili v trávě, pak si usmyslela, že budeme chodit na ulici, ale to jí bylo málo, tak mně vodila pořád dokola i doma v obýváku, někde na parkovišti a taky v písku. A pořád dokola chodit a chodit a taky se hezky postavit a zůstat stát. Ježíš ta si navymýšlela, ale všechno co chtěla jsem se naučila. Mezi tímhle učením jsem s ní jezdila do města na nákupy, do obchodů kam jsem směla a do Prahy na návštěvy. Jednoho jsme jeli autem a pro mě to byl nejkrásnější den. Viděla jsem svojí maminku, tetičku a babičku. To bylo radosti ze shledání. Jenomže jsem musela ukazovat zoubky a chodit dokola a vážit se a stavět a ukazovat jak jsem hezká. Panička byla moc spokojená jaká jsem prý šikovná holka. Moc mně chválila a říkala mi, že jsem na bonitaci a abych jí neudělala ostudu, když jsme se to tak dlouho učily. Říkala jsem si, že jí tedy ostudu neudělám a myslela si, že od ní už bude pokoj. Ale to jsem se mýlila, další víkend jsem s paničkou a páníčkem zase někam jela autem, tam bylo pejsků. Panička říkala, že jsem na výstavě. Byl tam taky jeden pán a ten mně fotil na samolepky a moc si pochvaloval, jak jsem hodná a poslušná, že jiné pejsky fotí dlouho než se nechají posadit nebo postavit a já jsem hned udělala to co mi panička řekla. Na výstavě jsem se seznámila s novými kamarády a taky jsem musela chodit dokola a ukazovat zoubky, ale to už jsem znala, tak jsem to zvládla. Panička mně moc chálila a mně to dělalo dobře. Hned druhý den po výstavě jsme zase někam jeli. Těšila jsem se, že tam budu mít své malé kamarády, ale oni tam nebyli, byli tam jenom moc velcí kamarádi. Když jsem jim chtěla dát pusu , musela jsem si stoupnout na zadní a oni ke mně sklonit hlavu a pak jsme si mohli dát pusu.

Bylo to fajn, akorát panička pořád někde běhala a já byla s páníčkem. Ten si stěžoval, že jsem rozmazlená a závislá na paničce. No bodejť by ne, když je pořád se mnou a páníček chodí do práce. Představte si, že mně tam chtěli strašit takovou věcí která střílí. No na mně si nepřišli, nějaký rámus mně nemůže rozhodit. Panička mi vysvětlila, že jsem na bonitaci beauceronů. Tak jsem koukala co tam ti velcí psi dělají a chtěla jsem to dělat taky. Když tam nějaký pán běhal a křičel na ty velké psy, tak jsem mu ukázala, že ani já se ho nebojím. Akorát nevím proč se ti ostatní lidi smáli, když jsem se nedala zastrašit. Panička se mohla zbláznit radostí, jak jsem šikovná.

Tak moji psí kamarádi mějte své páníčky rádi a řekněte jim ať Vás učí jak se máte chovat, aby jste svým páníčkům nedělali ostudu.

AHOJ LIDI, MINULE JSEM VÁM PSALA JAK MNĚ PANIČKA UČÍ RŮZNÉ VĚCI, MYSLELA JSEM SI, ŽE UŽ KONEČNĚ DÁ POKOJ, ALE TO JSEM SE SPLETLA.POŘÁD ŘÍKALA, ŽE SE MUSÍM MOC UČIT, ABYCH BYLA VYCHOVANÁ HOLKA, JÁ SI MYSLÍM, ŽE JSEM VYCHOVANÁ DOST, ALE PANIČCE TO NESTAČÍ.

JEDNOU SI VYMYSLELA, ŽE BUDEME CVIČIT, UČILA MNĚ CHODIT NA VODÍTKU, TO JÁ ALE UMÍM, JENOMŽE ONA SE SE MNOU ZAČALA TAK DIVNĚ TOČIT A POŘÁD MI ŘÍKALA K NOZE, PÁRKRÁT JSME SE NEMOHLY DOHODNOU JAKÝM SMĚREM SE BUDEME TOČIT, ALE PAK JSEM POCHOPILA PODLE TOHO JAK TO ŘÍKALA, ŽE KDYŽ TO ŘEKNE NORMÁLNĚ, TAK JE TO DOPRAVA, KDYŽ TO ŘEKNE SILNĚJI TAK DOLEVA A KDYŽ TO KŘIKNE TAK SE MUSÍM OTOČIT DOKOLA.

PAK SI VYMYSLELA, ŽE KDYŽ SI CHCI SEDNOUT NEBO LEHNOUT, TAK PRÝ NA JEJÍ POVEL, TAK MNĚ ZASE NUTILA NA JEJÍ POKYN SEDAT A LEHAT A ABY TOHO NEBYLO MÁLO, TAK MNĚ NECHALA LEŽET A POŘÁD JSEM MUSELA ČEKAT NEŽ MI DOVOLÍ ODEJÍT.TEDA ODEJÍT, ONA SI CHODILA PRO MĚ A MNĚ SE NELÍBILO ČEKAT AŽ MNĚ OBEJDE A DOVOLÍ MI SE ZVEDNOUT. TO SE POŘÁD VZTEKALA, ŽE JSEM ZÁVISLÁK A ŽE NECHCI POCHOPIT, ŽE MI NEUTEČE, ALE ŽE TAM MUSÍM POČKAT, NEŽ MI DOVOLÍ VSTÁT. NEJHORŠÍ BYLO TO, ŽE SI NEDALA POKOJ A POŘÁD MNĚ NUTILA NĚCO DĚLAT, JENOMŽE JÁ SI CHTĚLA HRÁT A BĚHAT, COPAK JSEM SLUŽEBNÍ PES, ABY MNĚ CVIČILA JAKO NA CVIČÁKU? FAJN TO BYLO AKORÁT, KDYŽ PRŠELO, NEBO NESTIHLA POSEKAT TRÁVU, TO MNĚ NENUTILA LEHAT DO MOKRA, NEBO DO VYSOKÉ TRÁVY, KDE JSEM NEBYLA VIDĚT.

JEDNOU JSME ZASE NĚKAM JELI A JÁ JSEM BYLA MOC RÁDA, PROTOŽE JSEM BYLA NA NÁVŠTĚVĚ U MAMINKY, TAM TO BYLO FAJN, BYLY TAM MALÁ ŠTĚŇÁTKA SE KTERÝMA JSEM SI MOC KRÁSNĚ HRÁLA. KDYŽ JSME JELI DOMŮ, TAK MI PANIČKA NEDOVOLILA VLÉZT JÍ NA KLÍN, PROTOŽE TAM MĚLA MALOU HOLKU. SICE ŘÍKALA, ŽE JENOM NA CHVÍLI, ALE JÁ UŽ VĚDĚLA, ŽE JÍ POVEZEME DOMŮ A TAKY JO, HOLKU JSME SI PŘIVEZLI, ŘÍKÁ JÍ LÁĎO A JÁ SE MUSÍM SMÍŘIT S TÍM, ŽE PANIČKA NENÍ UŽ JENOM MOJE, ALE TAKY TOHO MIMINA. TEDY POVÍM VÁM, ŽE TO MRNĚ, JE HROZNÉ, NEJENOM, ŽE ČŮRÁ KDE SE DÁ, TO JÁ UŽ DÁVNO NEDĚLÁM, ALE VŠUDE VLEZE, VČERA ZROVNA UKRADLA ZE STOLU TÁCEK A ROZKOUSALA HO. VŠECHNY HRAČKY MI BERE, LEZE MI DO MÉHO PELÍŠKU, CPE SE DO POSTELE, MOJE JÍDLO JÍ CHUTNÁ VÍC NEŽ JEJÍ. ALE ZASE TO MÁ SVÉ VÝHODY, PANIČKA TEĎ UČÍ JÍ A MNĚ NECHÁVÁ NA POKOJI, PROTOŽE ŘÍKÁ, ŽE UŽ JSEM ROZUMNÁ A VYCHOVANÁ A ŽE CVIČIT BUDEME AŽ BUDE VENKU TEPLO. TEĎ PRÝ MUSÍ ZCIVILIZOVAT LÁĎU. NEJVĚTŠÍ LEGRACE, JE KDYŽ SI LÁĎA CHCE HRÁT, TO SE HONÍME PO BYTĚ, PEREME SE O HRAČKY, JÁ JÍ UČÍM JAK SE MÁ PRÁT, TAKY ABY SE NEBÁLA VELIKÝCH PSŮ, ŽE MÁ SE MNOU UTÍKAT VEN, JAK SE LEZE POD PEŘINU, ABY NÁM V NOCI NEBYLA ZIMA. ONA JE ALE POŘÁD NEŠIKOVNÁ, JAK VYSKOČIT NA GAUČ UŽ SICE VÍ, ALE OBČAS SE JÍ TO NEPOVEDE A TAKY NĚKDY Z NĚJ SPADNE, TO PAK PANIČKA HONEM KOUKÁ JESTLI JE CELÁ. CÍTÍM SE TEĎ DŮLEŽITĚ, PROTOŽE PANIČKA MI ŘÍKÁ, ŽE MÁM TOMU MRNĚTI UKÁZAT VŠECHNO CO UMÍM, ABY TO OKOUKALO ODE MĚ . BYLY JSME TAKY U PANÍ DOKTORKY, MNĚ DALA INJEKCI A PŘEDSTAVTE SI, TOMU PRCKOVI NEDĚLALA NIC. TAK JSEM JIM VŠEM UKÁZALA JAK JSEM STATEČNÁ, ALE DOMA JSEM PAK BYLA MOC NEMOCNÁ, ONO TO TOLIK BOLELO. TAKY VÁM MUSÍM NAPSAT, ŽE ŽÁRLÍM, PROTOŽE VŠICHNI SE CUCMAJÍ S TOU MALOU A MNĚ JENOM POHLADÍ.TO SE PANIČKA ZLOBÍ, ŽE JSEM ŽÁRLIVKA, ALE POTOM MNĚ I POCHOVÁ A POHRAJE SI SE MNOU..

ALE STEJNĚ JE TO FAJN, ŽE MÁMÁME LÁĎU DOMA, ALESPOŇ NEJSEM SAMA A MÁM SI S KÝM HRÁT A PROVÁDĚT RŮZNÉ LOTROVINY.

Ahoj lidi, dlouho jsem Vám nepsala tak to musím rychle napravit.

Minule jsem Vám popisovala jak jsme si domů přivezli mojí novou kamarádku Láďu, bylo to krásné období plné her a lumpáren. Co my jsme se spolu navyváděli.

Jezdili jsme a paničkou taky na nákupy a taky na návštěvy a i na cvičák za velkými pejsky, ale Láďa se s nima moc nechtěla kamarádit, prý byli moc velcí ( on na ní totiž jeden šlápl a ona se jich pak bála), ale neříkejte to nahlas ona Láďa to nerada slyší.

Jedno dne jsme a paničkou a páníčkem a taky samozřejmě s Láďou jeli na návštěvu a mně tam ukázali mého nápadníka. Teda řeknu Vám to byl ale krasavec a jak byl důležitej….samej titul, ukazoval mi taky spoustu krásných pohárů co vyhrál na výstavách a já mu je záviděla. Protože se mi moc líbil tak jsem svolila a za 61 dnů se nám narodil syn a dvě dcery. Celou dobu co jsem byla březí mně panička hlídala, to bylo hrozný, nic jsem nesměla, abych si neublížila. Taky jsem zlobila s jídlem, nechtěla jsem vůbec jíst, abych nebyla tlustá, ale to jsem si dala. Panička do mě cpala nějaký vitaminy a nějakou pastu, abych jedla, tak jsem to vzdala a začala jíst.

Když to na mě přišlo tak panička byla pořád u mě a hladila mně a říkala mi jak moc jsem šikovná, tedy řeku Vám ten kluk mi ale dal zabrat, s holkama to docela šlo. Porod mně tedy ale stejně vyčerpal ale to jsem netušila co mně bude čekat dál. Měla jsem svojí boudičku s vyhřívanou dečkou, dostávala jsem hodně dobrého jídla a vůbec jsem byla středem pozornosti. Moje miminka rostla jako z vody a než jsem se nadála tak jim bylo 6 týdnů a to k nám na návštěvu přijelo hrozně moc lidí a taky pejsků. Byl tam pan fotograf a fotila jsem se s dětma i s jejich otcem a pak se spoustou dalších krysaříků a představte si že v posteli mojí paničky a páníčka. Jednoho dne jsme jeli někam daleko, tam nejdřív pan doktor dal injekci a taky otetoval ty moje malý rošťáky a pak je ještě nějaká paní kontrolovala a říkala že jsou moc hezcí. No aby nebyli když jsou to moje děti a za tatínka mají toho nej-nej.

Pak jsem zase někam jeli pán a paní si nás tam prohlíželi a domů už jsme jeli bez mojí dcerušky Amálky, ta cestovala hodně moc daleko a já jsem věděla že jí asi nikdy už neuvidím. Doma jsem měla na výchovu a na hraní ještě Arnoštka a Apolenku. Ale pro Arnoštka si přijela jedna moc milá slečna a tak mi doma zůstala akorát Apolenka.

Ale stejně se mi po těch dvou malých rošťácích moc stýskalo. Ale byla tam ještě Láďa a taky malá Apolenka tak jsem nebyla na všechno sama a snažila jsem se obě holky vychovávat aby byly stejně šikovný jako já.
Taky jsme byly s paničkou na výstavě, tedy musím Vám říct že tam bylo pejsků, ale protože jsem tam byla nejmenší tak jsem byla středem pozornosti a moc jsem se všem líbila.

Mezitím mi nějak moc vyrostla Láďa a tak nadešel čas jí vzít na výstavu a taky mojí Apolenku, tak byla stejně šikovná jako já, ale Láďa ta se prostě předvádět nechce a nechce. Apolenka byla na výstavách už jako malinká a vždy se moc líbila, bodejť by ne když je celá po mně a je stejně šikovná.


Jezdím po výstavách již přes třicet let a za tu dobu se mnohé změnilo, před sametovou revolucí bylo běžné, že velká plemena psů předváděli vystavovatelé v šusťákových soupravách, někdy i v teplákách, malá plemena byla předváděna vystavovateli v běžném oblečení, většinou jeansy a nějaké tričko.

Kdo měl možnost se podívat na výstavy v zahraničí, ten ví o čem píši.
Málokdo si uvědomí, že výstava psů je velký svátek, kde se setkávají majitelé a vystavovatelé z celého světa a jde o prestižní a společenskou akci. Podle toho by mělo také vypadat i oblečení, vše je třeba brát s rozumem, není možné, aby německého ovčáka předváděla vystavovatelka ve večerní róbě a na jehlových podpatkách. Ale k malému plemeni se podobné oblečení již hodí.

Na všech výstavách a hlavně při závěrečných soutěžích se i tato „móda“ bere v úvahu. Sebekrásnější pes, kterého majitel předvádí ve vytahaných teplácích a ušmudlaném triku nemá vedle stejně kvalitního psa, kterého majitel předvádí např.v kalhotách a košili s kravatou, žádnou šanci. Malá plemena, dámy dnes předvádějí ve společenských šatech (ne ve večerních róbách), k tomu samozřejmě patří i makeup a doplňky (boty,parfém,bižuterie apod.)

O významnosti výstav mnohé napovídá i oblečení rozhodčích posuzujících v kruzích, pánové mají obleky, nebo alespoň saka a kalhoty, dámy slušivé kostýmky, jiné oblečení je na krajské výstavy a jiné na prestižní mezinárodní výstavy. Na světové výstavě není nic divného vidět pána v obleku a dámu v róbě. (závěrečné soutěže). Páni a paní rozhodčí jsou svátečně naladěni a oděni. Svým oblečením nejenom vzdáváme úctu rozhodčím, jejichž nelehkou práci jim nezávidím, ale i pořadatelům, divákům a v neposlední řadě psům.

Chování vystavovatelů je kapitola sama pro sebe, dříve se na výstavách hulákalo,psi byli mnohdy špinaví a někdy i blechatí. Majitel přijel, hned začal nadávat na rozhodčího, různě na něj pokřikoval, mnohdy mu i nadával. Majitelé psů se hádali mezi sebou, prostě závist a řevnivost vládly jak ve výstavním kruhu tak i mimo něj.

Dnes se tato situace hodně zlepšila, ale stále přetrvávají špatné mezilidské vztahy, závist a pomluva je hrozná vlastnost.
Tak jako oblečením tak i chováním dáváme najevo svůj vztah ke psům. Hádky a závist nepatří na výstavách k ničemu vyjímečnému, Málokdo z takovýchto lidí asi zná výstavní řád. Ovlivňovat rozhodčího je nepřípustné, pokřikovat na něj neslušná slova, to už hraničí s urážkou, hádat se s ostatními vystavovateli je hrubý prohřešek proti dobrému chování. Jak se mají diváci zajímat o to dané plemeno, když se vystavovatelé chovají takto „hulvátsky“? Když už tedy vystavovatel má potřebu se hádat, tak je nanejvýš vhodné odejít i se soupeřem stranou a tam si to vyříkat. Co je divákům a ostatním vystavovatelům do toho, že mám s někým nějaký spor !!! A už vůbec se nehádám s rozhodčím v kruhu, při výstavě je on ten „bůh“, který má v klidu hodnotit kvalitu předváděných psů a fen a ne poslouchat nějaké nadávky nespokojených vystavovatelů. To potom aby si vzal prášek na nervy a šel se uklidnit, aby mohl dále objektivně posuzovat.

Je třeba si uvědomit, jaké prostředí okolo výstavního kruhu a i v něm vytvoří vystavovatelé, takové bude i posuzování rozhodčího. To, že nesouhlasím s výrokem rozhodčího, mně ještě neopravňuje dávat to hlasitě a neslušně najevo. Od toho jsou jiná místa a jiné příležitosti.


Alkohol a vystavovatel, to jsou dvě věci, které se neslučují už vůbec s ničím.Tak jako alkohol nepatří na pracoviště či za volant, tak nepatří ani do výstavního kruhu. „Krásný“ pohled je na kývajícího se majitele psa, který svého psa nepředvádí, ale pes se snaží předvést svého „společensky unaveného“ pána.


Další kapitolou je prezentace plemene. Jaký si může divák udělat obrázek o plemeni, když je pes uvázán v náhubku na krátkém vodítku, neustále štěká, nebo v horším případě napadá okolo stojící či chodící diváky. Nebo je několik psů umístěno v mini kleci, kde se nemohou ani otočit, ani si lehnout, aby se neušlapali. Jak si má divák prohlédnout plemeno, když jsou psi uzavřeni v malých přenoskách. Jaký si udělají obrázek o majiteli, který ve třicetistupňových vedrech psy uzavře do auta, to nechá stát na plném slunci a jde na dlouhou dobu pryč. To si raději popovídá s majitelem, který svého psa neopouští, zajistí mu dostatek vody a vzduchu a o psa se stará i když není ve výstavním kruhu. A tady už se potencionální majitel rozhoduje jaké plemeno si pořídí a jaké určitě nebude chtít. I podle chování lidí si zájemci vybírají plemeno, které si chtějí pořídit.

A to ani nemluvím o nešvaru, který se rozšířil a to je prodávání štěňat na výstavě. Výstava není trh, kde by se obchodovalo se psy. Vůbec, psi na trhy nepatří, to není slepice nebo králík, kde je vcelku jedno od koho si „potravu“ koupím. Pes je společník a na dost dlouhou dobu.
 

Jedno krásné přísloví praví, že PES JE VĚRNÝM OBRAZEM SVÉHO PÁNA, jaký je pán, takový je i pes, cholerický majitel většinou má i cholerického psa.


Závěrem bych se chtěla ještě zmínit o tom, že je slušností poblahopřát vítězi a to nejenom podáním ruky přímo v kruhu, ale i potleskem ze strany ostatních vystavovatelů a diváků. Rovněž tak i vítěz by měl podáním ruky ocenit „soupeře“.

Na výstavy patří slušné a společenské chování, nevhodné chování bychom měli nechávat za branami výstaviště.


Kateřina Beranová

TOPlist